Svatý týden v Terezíně

laminovazba, dobrý stav. Aktuální foto!

Autor knihy popisuje méně známou kapitolu neblaze proslulé terezínské Malé pevnosti, ke které došlo počátkem května 1945. Tehdy bylo do Terezína vysláno 37 mladých děvčat, v té době sudujících zdravotních sester v nemocnici Na Bulovce, aby pomohly eliminovat a vyléčit zdejší vězně nakažené nebezpečným skrvnitým tyfem. Jak napovídá název knihy, tyto statečné dívky odjely do pekla terezínského ghetta v době, kdy se měly připravovat na zkoušku dospělosti.
Autor knihy, zkušený novinář a scénárista, pojal knihu jako rozhovor se dvěmi svědkyněmi tehdejších události – Miladou Sehrovou (rozenou Johanesovou) a MUDr. Bohumilou Czabanovou (tehdy Ritschlovou), který doplnil jednak svým výzkumem, dále odbornou literaturou pojící se k tématu a rozhovory, které některé ze sester podaly v dřívější době.
K celé akci došlo 4. května 1945, kdy sestra představená Božena Maternová informovala dívky, o tom, že v Terezíně jsou političtí vězni a na Malé pevnosti řádí epidemie skrvnitého tyfu. Vzhledem k tomu, že studentky měly všechny přednášky za sebou, věděly, co je skvrnitý tyfus, zeptala se jich sestra představená, kdo se hlásí dobrovolně. Přihlásily se všechny až na jednu dívku.
Celá akce byla odstartována den předtím, když paní Maternové předal její manžel MUDr. Jan Materna dopis od zdravotně sociální komise České národní rady. Obsahoval naléhavou žádost o vyslání 37 sester do koncentračního tábora v Terezíně pod vedením doktora Karpíška, aby pomohly zdolat epidemii skvrnitého tyfu a dysenterie mezi vězni tábora. V té době však stále zuřila válka (v Evropě skončila 8. května) a nemocnice Na Bulovce měla německé velení. Z tohoto důvodu nebylo možno odeslat sestry pracující v nemocnici.
První skupina děvčat odjela do Terezína týž den, kdy se o akci dozvěděla. Jak obě ženy svorně uvádějí, nikdo si nedovedl představit, co je tam čeká. Cestou tam si dívky ještě zpívaly. Záchrannou akci umožnilo to, že se mohla uskutečnit, po mnoha peripetiích, pod patronátem Mezinárodního výboru Červeného kříže, který byl právě v Terezíně.
Po příjezdu na místo utrpěla děvčata šok. Jak se vyjádřila po mnoha letech jedna z nich: „Nedovedu vyjádřit a popsat všechnu tu hrůzu, do které jsme se tak náhle dostaly. Byla mnohem větší, než jsme si před odjezdem vůbec dokázaly představit.“ Hned po příjezdu čekal na dívky prví úkol. Oddělit zdravé lidi od nemocných, ale především je odvšivit. Následovaly týdny neskutečně tvrdé, namáhavé práce, která nejednou skončila smrtí pacienta – dítěte, ženy, muže. Na pomoc zde čekaly stovky nemocných vězňů. Byl to, nejen, pro dívky tvrdý psychický i fyzický nápor, kterému čelily s vypětím všech sil.
Z bojující Prahy začaly konečně od 8. května přicházet potraviny a zdravotnický materiál. Zbývá dodat, že nemálo těch, kteří přijeli do Terezína zachraňovat druhé, položili přitom svůj život. Nákaze skvrnitého tyfu podlehlo 15 lékařů, 15 ošetřovatelek a 13 pomocníků z odvšivovacích stanic z řad bývalých vězňů terezínského ghetta...
Zbývá dodat, že útlá kniha Alexandra Lukeše je psána lehkým, čtivým stylem a je určena široké veřejnosti.