V samotách duše: Deníky z let 1925–1954

brožovaná, dobrý stav, aktuální foto!

Rukopis této knihy byl nalezen teprve nedávno v pozůstalosti jedné pražské rodiny. Jeho autorka, ystupující pod pseudonymem Jaroslava Lukavská, jej připravila ve formě strojopisu pravděpodobně v polovině padesátých let, a to na základě svých deníkových záznamů z let 1925 až 1954, které zachycují období od jejích jedenadvaceti do padesáti let. Autentická životní zpověď vzdělané a inteligentní ženy je dramatickou četbou, v níž se prolínají roviny jejího intimního života se společenskými a politickými událostmi dané doby. Množství postav a uzavřených příběhů dodává rukopisu charakter románu - o hledání a pozbývání lásky, o nacházení pravých hodnot, jež by obstály v proudu času. Kniha je zároveň bezprostředním svědectvím o pohnuté a tragické době. V prvním dílu (1925-1926) je hlavní hrdinka ve svých jedenadvaceti letech přeložena v rámci svého zaměstnání na ministerstvu zahraničí na jiné oddělení. Zapisuje si zprvu dojmy ze zaměstnání, z kolegyň, popisuje atmosféru doby, ale posléze se její zápisky začnou věnovat jedinému tématu: silné a nezvladatelné náklonnosti, kterou k sobě začnou pociťovat s ženatým kolegou. Ve druhém dílu, zachycujícím léta 1929-1931, se hlavní hrdinka vyrovnává s tímto vztahem a pokouší se překonat své citové zmatky a morální rozpory. Třetí díl (1932-1933) se odehrává ve znamení nového vztahu. Hrdinka se ve svých sedmadvaceti letech seznamuje s mužem, jenž je poznamenán traumatickými zkušenostmi vojáka světové války. Po delším váhání s ním vstupuje do manželství; to však po několika letech nečekaně tragicky končí. Čtvrtý a nejrozsáhlejší díl vymezují léta 1937 až 1954. Těžiště vyprávění tvoří dramatické události, jako je mnichovská krize, dění za druhé republiky, pronásledování Židů, nacistický teror, heydrichiáda a Pražské povstání. Složité a bolestné jsou však nadále i autorčiny osobní vztahy. Nakonec překoná válečné útrapy i komunistické ústrky po roce 1948 a díky svým jazykovým schopnostem si udrží dobré zaměstnání. Na závěr rukopisu, v době dovršení padesáti let, provádí bilanci svého života, jakož i rekapitulaci osudů dalších postav a pokouší se odlišit, co je v životě hodnotné, trvalé a co pomíjivé.